Za sklem

(vincentchow.net)

Tak pan JZ píše studii. Nikdo moc neví, na jaké téma, ale měli by to vědět všichni v newsroomu. Jinak si jeho pokřikování na editory přes celou místnost nedovedu vysvětlit. JZ totiž zjistil, že v každé repce o letech 68-89' je chyba - 'vždy alespoň jedna'. Tak píše studii asi o tom.

Přestal nám na pár desítek minut jít titulkovací přístroj. Byla to náramná legrace. Každou minutu se na obrazovce někdo objevil a nikdo nevěděl, kdo to je.  To máte tak, že u každého režiséra sedí zasloužilá bába a vyjíždí tu grafiku, kde máte napsané jméno a hodnost typa, co zrovna mluví. Taky jste čekali elegantní systém, který tohle dělá sám? Kdepak. Podobně tam nějaké paní někde roznášejí každý den kafe. Nikdy sem je neviděl, ale rozhodně mi vzaly můj termohrnek.

Ad termohrnek.... Byl to dárek,  byla na něm ručně kreslená kafka (na kafe a na kavky, žejo) a měl jsem ho rád. Někdo mi ho sporstě vzal. Takže tak, v televizi se krade. A doufám, že se ta lidská hyena bude smažit v pekle.

Pak mě taky pan důležitý vrátný nechtěl pustit se štábem natáčet na VŠE. Prej sem asi novej, že vo tom nevim. Všichni z Český už tam někdy byli, a tudíž přeci všichni vědí, že je třeba povolení od marketingu. Neasivole. Neustoupil, ani když jsem ho slušně poslal doprdele. Tak jsme si pana doktora zavolali ven. Škoda pro VŠE. Mohli tu svojí rajskou nádheru mít v TV. Takhle jsou tam za týpkem kachličky. 

Živý přenos je, když přenášíte kameru z místa na místo. 

Jel jsem točit Jakuba Wagnera, že prej zase někde chytal ryby. Fajn kluk. Dostal jsem k tomu kameramanku. Drsná holka, ktera mě (se zbytkem světa) první desítky minut fakt nenáviděla. Navíc sem doklusal do tv zase asi s 15minutovym zpožděnim. A kameramani (i kameramanky) raději jezdí dřív, než později, sem tak nějak pochopil. Ale stihli jsme i kafe, a slečna nakonec taky podlehla mému šarmu a jsou z nás kamarádi. Myslim teda. Nebo dokud zas nepřijdu pozdě.

Pod tíhou mé mužné konkurence začaly holky dělat stand-upy. Taky se chci prodat, ale nevim, jestli na to mam povolení. A nechci se ptát samozřejmě.

Nováček

Děje se toho v posledních měsících tolik, že jsem se rozhodl o tom psát, abych si z každodenní rutiny odnesl alespoň něco. Hlavně proto, aby když se mě někdo zeptá "co v práci", byl jsem mu schopný odpovědět i rozvitější větou než jen "dobrý" a přidat maximálně historku z dnešního odpoledne, což je horizont, který ještě moje pamět zkousává.

Nemuselo by to být nutně tak špatně pamatovat si jen posledních pár hodin, ale chcete přeci vypadat, že televize je semeniště jedinečných a neopakovatelných zážitků, a tak by jich bylo třeba mít pár v rukávu.

A tak když maximálně za den chodíte na střižnu, abyste nechali týpka udělat obrázky, které přikrejou rozhovor nějakého chytráka, nebo vybíráte fotky, které se pak objeví za moderátorem, když zve k reportáži, kterou jste nedělali, aby si z toho člověk něco za léta odnesl a při vyprávění nevypadal jako úplnej podržtakžka - což si moje babička bude neoblomě myslet dokud fakt muj xicht v bedně neuvidí. Abych tak mohl z malíku sypat jen zábavné a zajímavé historky, které budou bavit publikum a mě přinesou nehynoucí slávu a náležitou porci egoboostu.

Spíš mi jde o to, aby si člověk nepřipadal jako chodící zombie a po pár letech se neprobral úplně bez vzpomínek na to, co se vlastně všechno odehrálo, protože k tomu chod televize dost svádí a taky proto, že se tam toho opravdu zajímavého dějě docela dost.

Sledoval jsem kolegy, kteří celkem obratně tahali staré reportáže z úhledně zasunutých košilek naditých šanonů, aby si pomohli při aktuální práci nebo navedli při práci jiného kolegu (většinou mě). Tuhle variantu jsem rychle zavrhl, protože můj smysl pro podobné třídění vydrží zhruba tak jedno odpoledne - než odejdu z práce, bez toho, abych si svoje dnešní díla řádně zaznamenal. Jakýmkoliv způsobem.

Pak jsem viděl v Sherlockovi, že si za pomoci jakési myšlenkové mapy dokážete uložit jakoukoliv informaci, kterou jste vstřebali jenom a pouze do paměti. Ale protože většinou ani dvacet sekund neudržím informaci o tom, zda jsem zamkl auto, zavrhl jsem i tuhle variantu.

Přišel proto na řadu deník. No, aprotože jsem narcistní novinář, nebo se za něj alespoň považuju - za novináře, narcistní jsem určitě-, je to z toho blog. Tak enjoy a příště o tom, jak to vypdá v autě, když jedete točit reportáž.